Systém predominantní strany je typ stranického systému, který v ucelené typologii stranických systémů popsal italský politolog Giovanni Sartori.
Systém predominantní strany je také označován za systém dominantní strany, má však tentýž význam. V teorii Sartori rozlišoval mezi systémem s hegemonní stranou, který je podle něj charakteristický nesoutěživým politickým prostředím, a systémem s predominantní stranou, v kterém se soutěživé politické prostředí nachází.
V systému s predominantní stranou existuje více politických stran, které se mezi sebou v politické soutěži utkávají o moc. Pouze jedna z těchto stran je schopna politickou moc udržet dlouhodobě, tedy alespoň 3 volební období na sebou. Tato strana je podle Sartoriho také schopna vyhrát volby s výrazným procentuálním náskokem, a proto může sama složit vládu. Jak ale Sartori dodává, predominantní strana by měla být schopna získat více jak 50 % hlasů.
Rysem systému s dominantní stranou je přesun konkurenčního boje mezi stranami v rámci vnějších střetů do vnitřní struktury strany. Dochází pak k frakčnímu boji v rámci strany, přičemž je obvyklé, že jednotlivé frakce jsou velmi silné.
Systém predominantní strany se vyznačuje lehce predikovatelným vývojem a stabilitou. Jeho negativem je však to, že potlačuje rozdíl mezi státem, institucemi a vládnoucí stranou, neboť je zde minimální personální obměna.
Navíc může docházet k záměrné politizaci úředníků, kteří se přizpůsobují dlouhodobému působení ideologie jedné strany.1 Příkladem, kde v minulosti fungovaly tyto systémy, je Japonsko, Indie, nebo Švédsko. Příklad české komunistické strany KSČ před rokem 1989 není příkladem predominantní strany, ale strany hegemonní, neboť v systému chyběla faktická soutěž mezi politickými stranami.
[divider scroll_text=“zdroje“]
(1) HEYWOOD, Andrew. Key Concepts in Politics. Basingstoke, New York: Palgrave, 2000.