V rámci nesoutěživého stranického systému nedochází k politické soutěži.1
Ve své typologii stranického systému hovoří o nesoutěživém stranickém systému také Giovanni Sartori. Sartori vymezuje systém jedné strany (tzv. monopartismus) a systém hegemonické strany.
Systém hegemonické strany se od monopartismu odlišuje tím, že v systému jsou další strany sice povoleny, ale jedna z nich má mocenský monopol, ostatní strany jí nemohou vystřídat, v systému tak nedochází k politické soutěži. Hegemonickou stranu můžeme dále dělit na 1) ideologicko-hegemonickou (např. komunistické Polsko) a 2) pragmaticko-hegemonickou (Institucionálně revoluční strana v Mexiku). Rozdíl mezi nimi se liší mírou ideologie.1
Nesoutěživý stranický systém je opakem pro soutěživý stranický systém.
[divider scroll_text=“zdroje“](1) KOPEČEK, Lubomír. Politické strany a stranické systémy ve srovnávací a teoretické perspektivě. In STRMISKA, Maxmilián et al. Politické strany moderní Evropy. Vyd. 1. Praha: Portál, 2005, s. 49-51.