Jednokolový volební systém je typický jak pro poměrné volební systémy, tak i většinové volební systémy. Vítěznému kandidátovi či straně stačí relativní (prostá) většina hlasů, tedy více hlasů, než obdržel kterýkoli jiný ze zbylých protikandidátů.
Jednokolový volební systém rozlišuje jednomandátový a vícemandátový volební obvod.
V jednomandátovém obvodu kandiduje větší počet kandidátů za různé strany či nezávislé kandidátky a volba probíhá pouze v jednom kole. Vítězem voleb se tak stává kandidát, který dosáhl nejvyššího počtu hlasů ze všech, což nutně nemusí být nadpoloviční počet všech hlasů ve volbách.
Vícemandátový volební obvod potom velmi zvýhodňuje první nejsilnější stranu, naopak zpravidla silně znevýhodňuje třetí nejsilnější stranu ve volbách. Vícemandátový volební obvod také umožňuje, aby strana, která nemá absolutní většinu hlasů, obdržela většinu křesel (mandátů).
Tento systém je v České republice známý například z voleb do Poslanecké sněmovny, založených na principu poměrného volebního systému. Stejným způsobem jsou vybírání poslanci v necelých 70 zemích světa či například senátoři polského Senátu (ojedinělé spojení vícemandátových obvodů a prostě většiny). V případě většinového volebního systému se lze s jednokolový systémem setkat při volbách starostů měst například v Řecku, Kypru, Itálii či na Ukrajině.1
Mezi hlavní výhody tohoto systému patří jeho jednoduchost a pochopitelnost. Mezi nevýhody pak nedostatečná legitimnost zvoleného kandidáta, toho lze zvolit například s pouhými 30 % hlasů a nestane se tedy představitel většiny, nýbrž největší menšiny.
[divider scroll_text=“zdroje“]
(1) Alternativy volebních systémů. Deník veřejné správy [online]. [cit. 2015-02-25]. Dostupné z: http://denik.obce.cz/clanek.asp?id=6184870